Koyamas family

Geocaching kromě hledání plastových krabiček zastrčených do pařezů přináší občas možnost si netradičně zasoutěžit.  Jednou takovou akcí bylo soutěžní setkání  Za pokladem pevnosti Terezín. Organizátoři se pokusili napodobit známou televizní soutěž Pevnost Boyard a vzhledem k tomu, že za sebou nemají profesionální zázemí a finanční možnosti velké televizní společnosti, myslím, že se jim to celkem povedlo.

Na start pětikilometrového běhu mítinku Chodovská tretra jsem se stavěl, jak už to u mne bývá obvyklé, s alespoň narychlo spíchnutým plánem.

Je 27. dubna, pátek. Venku je oproti slušnému běžeckému počasí o zbytečných deset stupňů tepla navíc a zhruba o stejné a stejně zbytečné množství kilogramů navíc zaskučí váha, když jí zatížím svým tělem absolutně bez kondice. Prakticky dva měsíce jsem kvůli bolavému nártu neběhal. Asi dva týdny klušu trasy okolo pěti kilometrů. Kdyby má milovaná žena mohla běhat, ani by jí nejspíš nestálo za to, se kvůli takovým vzdálenostem obouvat.

...

...

To ale muselo být rozpíchané doskočiště...

To si takhle před pár dny listuju tréninkovým deníkem a ten na mě zčistajasna začne pokřikovat: "Čéče! Víš, že jsi dovršil čtvrtou stovku?! A před pár dny i pátou?!"

Sice jsem jej nebyl schopen dosáhnout na žádné trati ze závodů, jichž jsem se zúčastnil, ale tak nějak jsem ho za celý rok 2011 nasbíral.

...

V komentářích k článku o nevydařené desítce v Ústí jsem sliboval, že letos už se o pokoření  45 minut na desetikilometrové trati pokoušet nebudu. Pak se ale zčistajasna zjevil na běžecké scéně projekt RunTour a jeho první vlaštovka zrovna v nejbližším krajském městě okolních krajů.

Občas se to tak sejde, že se nikdo nesejde…

Na desítku v Ústí jsem se speciálně připravoval. Dokonce jsem si na ní vytvořil takový drobný tréninkový plán. V průběhu probíhajícího tréninku jsem se necítil ani zdaleka tak dobře jako na jaře, takže jsem v pokoření season best nedoufal. Nicméně pod třičtvrtěhodinu jsem se opět dostat chtěl.

Pozor na víkendová extremní vedra!!

Než jsem začal sepisovat tohle hodnocení, počkal jsem si, jaké bude to od běhej. Jako obvykle se mi zdá hodně smířlivé. Já bych tak mírný nebyl (respektive nebudu), a to přesto, že po stránce samotného běhu se mi všechno zdálo zcela v pořádku.

Dnes jsem se na svou běžeckou skorodvanáctku vydal okolo třetí hodiny, kdy bylo výživných 28°C ve stínu. Ani vlastně nevím proč. Ráno se mi vstávat nechtělo a večer se v poslední době na běhání moc necítím. Tak jsem prostě vyrazil odpoledne….

Závod s takovým názvem a ještě sotva půl hodinky jízdy autem? Navíc je konečně normální běžecké počasí. Sice drobně mží, sem tam sprchne, ale už se mi neroztékají podrážky maratónek jako v předchozích dnech. Tak to nejde nezkusit.

Tenhle závod jsem měl v plánu už v červnu. Dokonce jsem na něj v rámci svých možností trochu natrénoval. Například v posledním článku zmiňovaném závodu. Jenže pak byl běh přesunut na srpen. Zdálo by se, že tím mi přibyl čas na trénink. Opak byl pravdou. Spíše mi přibylo času pro to, si svou účast rozmyslet.

První ročník této akce se mi zdál ideální přípravou na Run-Up konaný 24.června v Plzni. V tréninku se k běhání kopců a schodů nutím jen velmi ztěžka a schody navíc není kde trénovat. Když jsem to zkusil v našem sedmipatrovém paneláku, hned po prvním výběhu už někdo za dveřmi vztekle hučel a klel, kdo že to po chodbě tak dupe. A to bych potřeboval nahoru vyběhnou alespoň třikrát, raději však čtyřikrát. Táta mi na to řekl, že mám běhat po špičkách. Ale vždyť jóó....já umím dupat i po špičkách.

Stojím ve starých elasťácích a vytahaném tričku před jámou plnou odporně kalné vody a přemítám, cože mě to vlastně přimělo, abych se téhle ztřeštěnosti zúčastnil.